Harry Potter a Poslední z rodu - 23. Útěk vězňů

Kapitola dvacátá třetí
ÚTĚK VĚZŇŮ

Při páteční večeři se stalo něco, na co pak navazoval koloběh neskutečných událostí, které prudce narušily zatím celkem poklidný školní rok.
Většina studentů už byla v tu dobu na svých kolejích, ale přece se jich našlo ještě dost nato, aby byl ve Velké síni stále značný hluk. Draco zrovna mířil otráveně k východu, jelikož s Angelou dneska zase nebyla žádná řeč, když se dveře prudce rozlétly a dovnitř vkráčela Shiernová na vysokých podpatcích se sněhem ve vlasech a v závěsu za ní nový ministr kouzel Rufus Brousek. Nedívali se ani nalevo ani napravo a rychle zamířili rovnou k profesorskému stolu.
Několik studentů se po nich ohlédlo, ale nikdo se nad nečekanou návštěvou ministra příliš nepozastavoval. Jen Malfoy, Angela, Harry a Hermiona je zaujatě sledovali. Brumbál zvedl starostlivě zrak k profesorce obrany proti černé magii, která na něj něco tiše vychrlila. Brumbálovi ztuhly rysy obličeje. Snape vedle něj něco poznamenal a Shiernová mu odpověděla. Brumbál se obrátil na Brouska a ten pokýval hlavou. Pak dal ředitel pokyn Snapeovi, oba se zvedli a spolu se Shiernovou a ministrem zamířili druhým východem ze síně pryč.
Harry začal s Hermionou a Ronem zaníceně diskutovat o tom, co tady dělá ministr kouzel v tuhle dobu a Draco s Angelou po sobě tázavě hodili pohledem. Angela se na něj zamračila, Malfoy jen sotva znatelně pokrčil rameny, otočil se na podpatku a zmizel v otevřených dveřích.

***

Ráno měli všichni do jednoho zjistit, co se tedy vlastně stalo. Harry si všiml, že Brumbál ani Snape nesedí na svých místech a zbytek profesorského sboru se tváří mírně řečeno nervózně. Harrymu to pořád vrtalo hlavou, ale předpokládal, že jestli se stalo vážného, určitě to bude ve Věštci. A měl naprostou pravdu ...

Angela zaplatila za čerstvý výtisk středně velkému výrovi a s topinkou v puse před sebou rozevřela přední stranu jako ostatně několik dalších studentů kolem ní. Vytřeštila na ni oči a namáhavě polkla. Po Velké síni se začalo velice pomalu rozléhat zděšené ticho, občas narušené výkřiky překvapení.
Draco vzhlédl k bledé Angele, kterou dokonale přešla chuť na nějakou snídani.
„Co je?“ zeptal se s špatným tušením a vlastně ani nechtěl znát odpověď.
Angela k němu beze slova otočila přední stranu Denního věštce.

AZKABANSKÉ VĚZENÍ ZNIČENO! VŠICHNI VĚZNI NA ÚTĚKU! ČTYŘI MRTVÍ BYSTROZOROVÉ!

Hlásal nehorázně velký černý titulek. Pod ním byla skoro nehybná fotografie kamenných trosek, které bývaly obávanou věznicí a pod ní pak několik černobílých fotek. Malfoy zbledl.

Mezi uprchlými je i několik obávaných Smrtijedů, zatčených letos v červnu. Více čtěte na straně 2.

Draco bez hlesu zíral na jednu z prvních fotek, ze které na něj povýšeně hleděl jeho otec. Angele se mírně třásly ruce.
„Tys o tom nevěděl, že ne?“ zeptala se Angela zvláštním tónem.
„Ne. Matka mi o ničem neříkala,“ odvětil Draco tiše. „Dej mi to,“ vyškubl jí noviny z rukou a rozevřel je na první dvoustraně.
Vzrušeného šeptání, které stále sílilo, si vůbec nevšímal.

Včera v brzkých večerních hodinách byla napadena hlídka před Azkabanem. Podle ověřených zdrojů do vězení vtrhlo neskutečné množství mozkomorů, kteří se v něm samozřejmě skvěle vyznají a spolu s nimi nejméně tucet Smrtijedů. Ochromili stráže, přičemž dva usmrtili a propustili všechny vězně.
Přes úpornou snahu ostatních bystrozorů i za cenu dvou dalších životů se nepodařilo zabránit útěku ani jednoho uvězněného. Smrtijedi pak nejspíše seslali na Azkaban ničivé kouzlo a celé vězení vybuchlo a roztříštilo se na kusy. Skoro žádný přeživší bystrozor neunikl vážnému zranění.
Útok se odehrál děsivou rychlostí a než stačily dorazit posily z Ministerstva kouzel, všichni útočníci už byli pryč. Není však jisté zda pod troskami ještě nezůstali někteří další bystrozorové. Tři z hlídkujících jsou nezvěstní. Také se neví, zda mozkomorové opravdu osvobodili všechny či ne.
Tyto informace nám ministerstvo slíbilo podat do dvou dnů, nechce však veřejně prozradit jména mrtvých bystrozorů.
„Ujišťuji vás, že děláme všechno proto, abychom ochránili náš svět, před případnými útoky uprchlíků. Stále po nic neustále pátráme a máme slibné stopy. Víc vám k tomu nemohu prozatím říci,“ ujišťoval včera redakci Denního Věštce nedávno zvolený ministr kouzel Rufus Brousek.
Na vedení bystrozorů je teď velmi živo. Stále se snaží přijít na něco, co by mohlo předejít těmto strašlivým událostem. Zdá se však, že jejich snaha zatím vychází nazmar.
Bohužel bylo v tu dobu v Azkabanu vězněno také několik Smrtijedů, které se podařilo zatknout před půl rokem. Není neoprávněnou spekulací, že se Ten, jehož-jméno-nesmíme-vyslovit rozhodl jednat a vysvobodil své přívržence. Také je už jisté, že se všichni mozkomorové, bývalí strážní v Azkabanu, přidali na stranu Vy-víte-koho.
Podrobný seznam uprchlých Smrtijedů i ostatních vězňů naleznete na straně čtyři spolu s krátkým rozhovorem s jedním ze zraněných bystrozorů.

Tohle však Malfoyovi bohatě stačilo. Víc číst nemusel. Sklonil noviny a rozhlédl se kolem sebe. Zmijozelští se mezi sebou bavili v uzavřených skupinkách a nevraživě se ohlíželi po stolech ostatních kolejí, odkud na ně zírali někteří s nenávistí, jiní se strachem.
Angela si od něj vzala Věštce zpět a začetla se. Cítila v zádech Harryho pohled, ale neotočila se na něj.
Studenti se mezi sebou vzrušeně bavili a vytvářeli nejrůznější spekulace na téma co teď bude dál a jak se to mohlo stát.
Harry se zachmuřeně zadíval na přední stranu s fotkami. Hermiona polohlasem předčítala Ronovi rozhovor s jedním z bystrozorů. Ginny s Dariou jim nakukovaly přes rameno.
Harry na moment pohlédl na prázdné židle u profesorského stolu.
„Tak už to začíná,“ pomyslel si. „Příliš dlouho jsme měli klid.“
„To je strašný,“ zahučel Ron. „Umíte si představit, co se teď bude dít? Vzpomeňte si, jak to bylo loni!“
„Teď to bude stokrát horší,“ odvětil Harry.

Ze zatažené oblohy vytrvale padal sníh. S krátkými přestávkami pokrýval všechno bílou peřinou. Studenti však byli neobvykle zamlklí. Jen velice málo z nich vyrazilo ven a nikdo neměl náladu na zimní radovánky.
Vůči Zmijozelu zaujaly ostatní koleje vyloženě nepřátelský postoj, jelikož skoro všichni uprchlíci byli nějakým způsobem příbuzní zmijozelských studentů. Nejhůře na tom byli ti, kteří měli za přímé pokrevní příbuzné Smrtijedy. Zmijozel se teď ocitl v situaci, kdy se uzavřel a žil jen sám pro sebe.
Na kohokoliv, kdo nebyl ze Zmijozelu a třeba se jen bavil na chodbě s někým z této koleje, se pohlíželo s pohrdáním a odporem.
Ředitel bradavické školy čar a kouzel shlížel ze svého okna dolů na bílé školní pozemky a nepřítomně sledoval těch několik málo studentů potulujících se venku.
Za jeho zády v hluchém tichu seděli nebo stáli ředitelé kolejí.
„Mezi studenty teď zavládlo velké napětí, Albusi,“ poznamenala tiše profesorka McGonnagallová.
Brumbál se k nim konečně otočil.
„Ano, to už určitě poznali všichni,“ odvětil Brumbál klidně. „Ale zatím naštěstí nebylo třeba řešit nějakou nepříjemnou situaci.“
„To se může změnit,“ zahučel Snape.
Ředitel se posadil do svého křesla.
„Rozdělíme si mezi sebou hlídky tak, aby byl někdo po vyučování na hlavních chodbách. Jen tak pro jistotu. Nepotřebujeme řešit nesváry ještě ve škole,“ navrhla McGonnagallová.
Brumbál přikývl na souhlas.
„Máme už nějaké přesnější informace z ministerstva?“ zeptal se Snape úlisně.
„Ano. Ministr mě přesně obeznámil dnes ráno. Vypadá to, že hlavním účelem bylo vysvobodit hlavně uvězněné Smrtijedy. Podle přeživších bystrozorů si ostatní vězně mozkomorové odvlekli pro svou vlastní potřebu,“ zachmuřil se Brumbál. „A také nezemřeli ze stráží čtyři, jak bylo ve Věštci, ale šest bystrozorů.“
„A tímhle to všechno pouze začíná,“ povzdychla si McGonnagallová.
„To máte bohužel pravdu, Minervo.“
Po deseti minutách, kdy Brumbál seznámil profesory s několika novými zabezpečeními hradu, odešli kromě Snapea.
Chvíli tiše stál a Brumbál čekal.
„Pro ministerstvo to musela být velká rána, že pane řediteli?“ začal konečně Snape tiše. „Ve velmi krátké době dokázali prolomit ochranná kouzla, zlikvidovat stráže, dostat se dovnitř a odtáhnout všechny vězně ven. Přitom jsem slyšel, že nedávno posílili obranné kouzlo ...“
„Ano, bohužel ano. Vypadá to, že náš nepřítel nabírá sílu,“ pronesl Brumbál unaveně. „Ale řekněte mi něco, Severusi. Kdybyste o tom útoku věděl, řekl byste mi to?“
Snapeovi se na moment objevil na tváři výraz vzteku, ale bleskurychle se ovládl.
Brumbál ho upřeně pozoroval.
„Samozřejmě, že ano, pane řediteli,“ odvětil Snape nesmírně chladně.
Brumbál na to nic neřekl. Až po chvíli úplně obrátil list.
„A jak jde Harrymu nitrobrana? Dlouho už jsem se neptal. Nemáte s ním nějaké potíže?“
Snape se nezatvářil zrovna přívětivě a pravdivá odpověď mu skoro nešla přes rty.
„Kupodivu celkem dobře. Dalo by se dokonce říct, že už ji skoro výborně ovládá, což mne samozřejmě nesmírně udivuje.“ Brumbál vypadal spokojeně, ale Snape ještě pokračoval. „Ale co se týče potíží ... No, ty jsou s Potterem neustále.“
„Takže se nic zvláštního neděje,“ odvětil Brumbál.
„Ne, pane profesore,“ ucedil Snape.

Draco zíral do podlahy před sebou a mířil zamyšleně s rukama v kapsách dlouhé černé bundy ke knihovně. Potřeboval si zjistit něco do lektvarů. Pokaždé když někoho míjel, pronásledovaly ho nenávistné pohledy, ale on si ničeho nevšímal. Všichni ti, co ho teď nesnášeli pro jméno, které nosil, byli hluboko pod jeho úroveň. Žádný z nich ho neznal a neměl právo ho soudit. Ale to si samozřejmě nechával pro sebe.
Nakráčel do vyhřáté a tiché knihovny a jistým krokem zamířil k oddělení s knihami o lektvarech. Jeho nevnímavost k okolí se mu v tu chvíli opět skoro stala osudnou.
Zpoza jednoho regálu vyšla Daria zabraná do nějaké učebnice, takže tak tak stačil zastavit. Daria se na něj podívala s těma svýma modrýma očima, ve kterých nečekal nic jiného než opovržení, ale dokonale ho překvapila svým skoro až chápavým výrazem.
Chvíli se na sebe dívali a oběma se vybavila ta zvláštní chvíle nedávno v lese ... Náhle však Draco zahlédl v jejích očích záblesk lítosti a jeho výraz zledověl. O žádnou lítost nestál. Odhodil si vlasy, které mu padaly do očí a nevrle se kolem ní protáhl.
Daria sevřela pevněji ruce kolem stránek učebnice, aby odolala nutkání se za ním ohlédnout.
Neodsuzovala ho za to, čí byl syn, ale za to jaký byl. Přesto ještě dlouho nemohla uklidnit zběsile bušící srdce, když si vybavila dotek jeho rtů na svých ...
„Země volá Dariu!“ vytrhl ji někdo náhle ze snění.
Daria zaostřila pohled na poněkud pobledlou Angelu.
„Vždyť tady spíš ve stoje!“ usmála se na ni.
Daria něco zahučela. Angela pohlédla na přebal učebnice obrany proti černé magii.
„Nechceš s něčím pomoct? Zrovna se totiž příšerně nudím,“ zeptala se.
„No, vlastně jo,“ povzdychla si Daria, které nedělalo praktické kouzlení problém, spíše teorie. A teď když měli Shiernovou s těmi jejími příšernými znalostními testy ...
„Tak pojď,“ vybídla ji Angela k jednomu ze stolů.

O hodinu později už místo učení probíraly poslední události.
„Byl to teda dost nepříjemný pocit vidět místo nedobytného Azkabanu zbořeniště. I když jen na fotce,“ poznamenala Daria.
„To jo,“ odvětila Angela zamyšleně.
„Když jim Azkaban nedělal žádný problém nemyslíš si, že se můžou dostat i tady do hradu?“
„Ne, to si nemyslím. Vždyť hrad má kolem sebe nepřeberné množství ochranných kouzel, hlídají ho bystrozorové a já nevím co ještě.“
„Ale co Zapovězený les? Přes něj se sem lehce může dostat nepozorovaně kdokoliv. Jen si vzpomeň na ty mozkomory ...“
Na to neměla Angela odpověď. Podívala se na hodinky a vyskočila.
„Promiň, už musím jít.“
„To je v pohodě. Já si ještě něco dodělám a taky půjdu. Stejně se knihovna za půl hodiny zavírá.“
„Tak zatím ahoj,“ rozloučila se Angela a odběhla.
Daria se vrátila ke svým školním povinnostem.

Draco už si myslel, že už je v knihovně poslední, ale pak zahlédl světlo ještě u jednoho stolu. Nenápadně tam pohlédl a z profilu poznal soustředěnou Dariu.
„Proklatě!“ zaklel tiše. „Proč na ni musím mít pořád takovou smůlu?“
Rozhodl se, že to riskne. Bylo to míň nebezpečné, než se sem znovu vkrádat v noci. Madame Pinceová byla začtená do nějaké knihy. Když to udělá tiše, ničeho si nevšimne.
Hbitě a neslyšně jako kočka vklouzl do oddělení s omezeným přístupem. Bleskově vytáhl malinkou knížečku z kapsy, v momentě ji znovu zvětšil a vyměnil ji za nastrčený duplikát. Nechal ho zmizet, vykoukl zpoza regálu a vypařil se odtamtud stejně nepozorovaně, jako tam vklouzl.
Poté ještě vrátil knihu, kterou měl půjčenou, sroloval popsaný pergamen a zamířil k východu. Musel projít kolem Darie, která k němu byla zády. Vrhl pohled na úhledně popsaný pergamen a na chvíli se zarazil. Celkem zajímavé téma ...
„Máš tam chybu.“
Daria se příšerně vyděsila, škubla sebou a ohlédla se za sebe.
„Ve slově bezoár se píše „z“ ne „s“,“ poznamenal Malfoy, jako by se nechumelilo.
Daria místo toho, aby mu poděkovala, zaskřípala vztekle zuby.
„Až budeš chtít příště někoho vyděsit k smrti, vyber si jinou oběť, ano?“ ucedila nevrle.
Draco na ni chvíli nehybně shlížel.
„Nemáš za co,“ odvětil, jako by mu poděkovala a s povzneseným výrazem se vzdálil.
Jakmile byl z doslechu, Daria vztekle uhodila pěstí do stolu.
„Já toho blbce nesnesu!“ zasyčela do ticha. Přitom ale moc dobře věděla, že kdyby ji znovu políbil, nebránila by se.